Ladislav Kostelecký

zaměření: malíř, čestný člen SPV Trutnov
členem od: 1995 (6) Jsem členem SPV asi od roku 1995-6. Přesnější datum teď přesně nevím, ale byl to pěkný letní podvečer.

Kdo jsem?

Pro mě samotného dost těžko říct – snad to vyplyne z následujícího, zdaleka ne úplného výčtu života běhu – ostatně žiji v tomto podkrkonošském sídle – někdy tvrdém, někdy pohodou překypujícím, již 63 let, s řádkou lidí se známe anebo se poznali, zvláště při projektování i realizaci mnoho staveb potřebných pro zlepšení vzhledu i provozu dlouho zanedbávaných částí kraje.

Narodil jsem se sice kousek za Prahou v roce 1926, ale pak se naše cesty s bratrem (*1922) a rodiči všelijak vinuly Čechami (Kladno, Kutná Hora, Kolín, Hradec Králové, Praha a zpět do líbezného východočeského a kulturními tradicemi prosyceného kraje. Zde měli hluboké rodové kořeny naši rodiče – otec z rodu mlynářů žijícími v tehdy rušné pevnosti Josefov, měl střední obchodní školu v blízkém Kuksu – výborné výsledky v kreslení i navrhování a provozu mlýnů – matka módní výtvarnice dámských klobouků v Polici nad Metují v rodině živnostníka a obchodníka.

Zdejší kraj jsem poznával až při občasných návštěvách příbuzných. Ale v pohraničním Trutnově jsem byl v roce 1950 poprvé, byly to dost překvapivé zážitky. Ale místo ve vznikajícím projektovém středisku Stavoprojektu (pobočka Hradec Králové), architektonickém ateliéru, jsem přijal v přes všechny problémy zejména se sháněním dobrého bydlení, jsem zde i v zaměstnání celé léta až do odchodu do důchodu vydržel. S kolegy projektanty (ve všech kategoriích – profesních, věkových i vzdělanostních) jsme vytvářeli, jak věřím dobré a pro města i obce prospěšné projekty, sloužící rozvoji i ekonomickému přínosu v mnoha aspektech. Jen pouta typizace a studeného politického režimu kdyby nebyla.

Brzy jsem se přidal ke kolegům projektantům a na poli výtvarném jsme uspořádali i několik výstav v prostorách ústavu s odbornými konzultacemi z řad profesionálních výtvarníků.

Co pro mě spolek znamená?

No přece hlavně uklidňující pocit pospolitosti, možnost pravidelných výstav se vzájemným porovnáváním výsledků, konfrontace názorů laické i odborně orientované veřejnosti. Nezanedbatelnou částí spolkové činnosti je radost z tvorby, něco vytvořit pro radost druhých, občas si i zablbnout, zazpívat, někam se společně podívat, prostě to prožít bez zloby, závisti, ale aby to otisklo nezapomenutelné stopy…

Největší, nejlepší a nejsilnější zážitek SPV.

Moc těžká otázka – kdybych dostal darem několik týdnů na meditaci, pak bych to snad snesitelně a pravdivě vymyslel, ale zas jde o to, k čemu by to pro jiné bylo. Osobně myslím, že by to mohla být výjezdní besídka v Božanově na Broumovsku, ale každý to může vidět jinak – v tom je ta hodnota volnosti a svobody.

Moje motto:

-  čím dál lepší a těžší….

Myslím, že už vše dobré, hodnotné bylo uloženo do půjček a knih – jak tedy vymýšlet něco nového ještě hodnotnějšího? Trochu mne inspiruje a snaží se mi pomoci právě proběhnuté výročí upálení m. Jana Husa (599 let) – jeho výroky o pravdě (mluv pravdu, braň pravdu…) mne už dlouhá léta povzbuzují. Další, vtesané do kamene je možné najít na velkolepém sochařském díle sochaře Šalouna na Staroměstském náměstí v Praze. Podobně vyznívá motto prvního porevolučního prezidenta naší republiky: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí…. Ale ani tato osvědčená pravda: „Dobré pivo, děvče hezké – to jsou dary země České“ – není špatná, abychom se příliš nefilosofovali.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace